Když se z rozhovoru stane hledání viníka
„Tak asi problém nebude v něm… ale ve vás.“
Jakmile padlo obvinění, rozhovor se začal ubírat novým směrem.
Ještě před pár sekundami byl učitel ten, kdo situaci popisuje, kdo přináší fakta, kdo chce situaci řešit.
A jako mávnutím kouzelného proutku je ten, kdo selhal.
Co se vlastně stalo
Na první dobrou to vypadá jako názor rodiče, a možná i jako snaha pochopit situaci.
Ale ve skutečnosti se pod výrokem skrývá něco jiného.
Jde o přesun odpovědnosti za problém.
Situace
Učitel sedí naproti rodiči a jeho zájmem je řešit prospěch jeho dítěte.
Popisuje, co se děje ve třídě, konkrétní chování, opakující se situace, přípravu na hodiny, plnění úkolů.
Snaží se držet faktů a získat rodiče pro spolupráci.
A pak přijde reakce rodiče: „Tak mu to asi neumíte vysvětlit.“
Krátká věta jakoby bez zájmu o kontext.
A přesto přesně zasáhne.
Co dělá rodič?
- přesune odpovědnost na učitele
- ignoruje popisovanou realitu
- hledá viníka místo řešení
Neřeší, co se děje, ale řeší, kdo za to může.
Co se začne dít v učiteli?
Obvykle se spustí automatická reakce, která vede k:
· vysvětlování
· obhajování vlastního přístupu
· popis použité metodiky
· snaze „dokázat“, že věci dělá správně
A čím více vysvětlujeme … tím víc ztrácíme pozici.
Těmito automatickými reakcemi, přijímáme hru, která není o řešení, ale je o vině.
Proč to nefunguje?
Obhajoba totiž nevede k pochopení, ale vede k další obhajobě.
Každý argument otevírá nový prostor pro zpochybnění:
· „A zkoušeli jste…?“
· „A proč to tedy nefunguje?“
· „Jiní učitelé s tím problém nemají.“
Najednou učitel není partnerem v řešení, ale tím, kdo cítí potřebu se obhájit.
Co se ve větě rodiče skutečně skrývá?
Věta „Tak mu to asi neumíte vysvětlit.“ není o vysvětlování, je to zpráva o skrytých motivech jako:
· „On za to nemůže.“
· „Problém je někde jinde.“
· „Je to hodný kluk.“
· „Vždyť děláme, co můžeme a stále to není dost.“
· „Nevím, co s tím, tak hledám viníka.“
· „Jsem pod tlakem.“
Klíčový psychologický moment, kdy se rozhovor láme
Buď přijmeme obvinění a začneme se obhajovat
- ztrácíme pozici
- ztrácíme klid
- rozhovor se rozpadá
nebo zastavíme hru na viníka
- vracíme rozhovor k řešení
- držíme hranice
- zůstáváme v roli profesionála
Jak na to reagovat?
Cílem reakce je udržení pozice.
Co nefunguje
1. Přehnané vysvětlování
„Já mu to vysvětluji opakovaně, používám různé metody, zkoušeli jsme to takhle i takhle…“
Zní to logicky, ale posilujeme rámec „musíš se obhájit“.
2. Obrana a protiútok
„To není pravda, problém je v jeho přístupu.“
Krátkodobě uleví, ale dlouhodobě eskaluje konflikt.
3. Stažení
„Dobře… tak to ještě zkusím jinak.“
Ztrácíme pozici, přebíráme vinu, která nám nepatří.
Co funguje
Vrátit rozhovor k realitě a řešení.
1. Zastavení zjednodušení
„Rozumím, že to tak může působit. Zároveň to, co popisuji, není o jednom vysvětlení, ale o opakovaném chování.“
Neútočíme, ale vracíme kontext.
2. Pojmenování bez obvinění
„Teď nemluvíme o tom, jak to vysvětluji já. Mluvíme o tom, co se děje v hodině.“
Oddělíme roviny, a nenecháme se vtáhnout.
3. Přesměrování na řešení
„Pojďme se podívat, co by mu konkrétně mohlo pomoci, aby to zvládal jinak.“
Vracíme směr a současně stavíme most k řešení.
4. Klidná hranice
„Rozumím vaší obavě. Zároveň potřebuji, abychom se drželi konkrétní situace a hledali řešení.“
Držíme respekt a současně držíme rámec řešení.
Jak by to mohlo vypadat
Rodič:„Tak mu to asi neumíte vysvětlit.“
Učitel – nevhodná reakce: „To není pravda, já mu to vysvětluji pořád dokola…“
Učitel – funkční reakce: „Rozumím, že to tak může znít. Zároveň se tady bavíme o situacích, které se opakují.
Pojďme se podívat, co mu pomůže to zvládnout jinak.“
